Tak jsme si teda trošinku zavařily

Už nemám ráda kočky

Volnost, tedy myslím být bez vodítka, je krásná věc. Nesmí vám ji ale pokazit chlupatý, černý mňoukajíci stvoření. Předesílám, jak se dá lehce zdokladovat v předcházejících pondělníčcích, jsem kočkově snášenlivá. Jenže….

Byla u nás pouť. Mumraj jak nejvíc, ale my byly hodný jak nikdy. Semo tamo jsme tedy vyluxovaly mezi stánkama nějakou dobrůtku, ale celkově jsme se chovaly spořádaně. A protože, když je pouť, tak se musí zajít k naší kámošce Zuzce na pivko, tak jsme také tak všichni učinili. Páč bylo krásně, uvelebili jsme se na dvorku této krásné hospůdky. Naši se rozhodli, že když jsme takový hodný holky a nedostaly jsme pouťový perník, ani pernamentku na nějakou točivou atrakci, že nás pustí na volno z vodítka, tak jak již párkrát. Lidi nás tam mají rádi, prostoru na pohyb je tam dost, tak proč ne. No, a najednou ta shoda okolností. Páneček odchází na toaletu, k vratům hospodského dvora přichází kočka černá jak uhel. Tebe neznám, říkám si, půjdu trochu blíže. Jenže milá uhelnice netušila, že jsem jen zvědavá a vzala nohy na ramena a mazala na náměstí. Hej, křičím, kam ten spěch? Jenže to už jsem byla v plném běhu. A pak už to bylo, jak v té pohádce o červené řepě. Já běžela za kočkou, Aimi za mnou, panička za Aiminkou a páneček za paničkou. Sice to dopadlo dobře, všichni jsme bez úhony přeběhli náměstí, kočka vyhoupla na strom a my dvě pod stromem na autobusové zastávce předstíraly, že vyhlížíme nejbližší spoj na Brno. Bohužel jsme nevytáhly žádnou řepu, ale dvě celkem slušný červený karty na bezvodítkovou volnost. A od té doby mám pocit, že nemám ráda kočky. Bohužel to byl takový fofr, že se neudělala žádná fotodokumentace.

Možná to nebude tak horký

Celý týden jsme na prochajdě slyšely. „Vídíte to holky, kdybyste nebyly takový jelita, tak jste mohly být chvíli na volno“. Tak jednak, miluju takový kecy, druhak jsme akity a ne žádný jelita a třeťak prostě máme takový pudy, tak co. Když to na nás přijde, tak holt musíme. Pánečci nepánečci, povely nepovely.

A přišla sobota, nebyl cvičák, tak jsme vyrazili všichni na vejlet. Asi je zbytečný napínat vás kam, že? Jasan, že k rybňajsu. Nádherný počasíčko, skoro bezvětříčko, no prostě krása krásoucí. Teda až na tu vodu v rybňajsu, tak ta byla tedy dost nechutná. Tak maximálně na přední tlapky a pryč. Brouzdali jsme tedy po lukách, stráních a březích a víte, co se stalo? My dostaly druhou šanci. Samou radostí jsme i aportovaly tenisák, jak nějaký borderky. Teda málem jsem to zase pokazila, chytla jsem stopu kolem potoka, samo, že Aimi za mnou. Po 100 m a mnoha důrazných povelech k návratu mi docvaklo, že asi těch šancí nebude donekonečna. Tak jsem to zabrzdila a obě jsme se vzorně vrátily. Tak snad to pude i příště.

B.J.A. a M.P-C – AKITA – Štěk pátý

Pokračování psí osvěty.

Znaky, které byste měli očekávat u dospělé akity, jsou: poměrná vážnost, klidný postoj, přijetí vašich přátel a nedůvěra vůči cizím. Akita je vůdce – je zvědavá, samostatná a ten typ „osobnosti“, o které se vyprávějí legendy.

Tak tedy zdar jak pes. Vaše Aki a Aimi