Jak jsem hodila flignu
Asi su básník
Zdarec, velkej radovanec.
Děcka to zase byl matroš, ty slunečný dny.
Já se z toho asi zblázním, já z toho normálně básním. No vidíte to, zase rýmy.
To už snad ani není možný, tak si třeba včera valím s pánečkem na prochajdu, nasaju ten jarní vzdoušek, zaryju čumáček do louky a hned to ze mne valí:
Luka moje široká,
na vás jsem já divoká,
jste tak plná pachů,
naši zase strachu,
jestli něco nesežeru
a zase se (si domyslite, ne).
Chápete to, já teda moc ne.
Dem dál, ne, a najednou dva psi za plotem a mela jak nejvíc.
A já si teda klidně du, páč jsem dáma a hned se mně honí hlavou:
To si kluci štěkaví,
vzali zase do hlavy,
že Akinku vystraší,
na mně ale nestačí.
Taky Vám to někdy tak dělá? Asi ne, že? Hmm to nevadí, nemůžeme mít všichni básnický talent.
Velitelka
Tak z jiný misky, jo.
Byla jsem ve školičce a normálně sem se rozhodla, že budu vůdcem (nebo vůdkyní, ale to je jedno) smečky.
Dyž to doma nějak nejde, tak aspoň tady. Normálně jsem nasadila takovej barytónovej vrčanec, že jsem byla hned středem pozornosti. Jedna fenka asi rozuměla špatně japonsky či co, tak jsem ji lehkým stiskem nad třetím krčním obratlem vysvětlila, co má dělat. A hned ležela, mrška. Ale to je jen taková hra, nebojte, já nekousnu moc.
Jo, a když jsme u těch her, tak zase jedna nová. Pojmenovala jsem ji „talířschovka“. Páneček hodí plachtící talíř a než já se votočím, tak je v čudu a já ho hledám. Dost dobrý a jakou má kluk radost, když ho najdu, horší jak štěně.
Ta moje zvědavost
No a jestli si myslíte, že jsem nic nevyvedla, tak to jste tedy na obrovským omylu, jak nevíc.
Ráno šel páneček do té odporné práce, já jako za sklem, jak je mi to líto a tak. Pak jsem hodila flignu a lehla si na sedačku, jako, že jsem úplně nejvíc unavená a ospalá. Panička si nachystala dlabanec do práce a ujistila se, že budu asi spinkat a hodná. Jen se zavřeli dveře do chodby, tam sama nesmím, páč furt kradu papuče a boty, tak jsem nenápadka valila do kuchyně na čučku, co si to panička navařila.
No abych vás nezdržovala, plavný postoj na zadních, přední na kuchyňskou linku, trošku šmátranec, tahanec a už to bylo naservírovaný na zemi. Panečku a to byly dobrotky, dokonce i květák jsem ochutnala. No panička už tak nadšená nebyla, nazvala mě megerou, ještě že nevím co to je, pak si cvičně vytřela podlahu a s láskyplným rozloučením mne opustila.
No a jinak už nic moc. Teda až na tu sokolovnu ve vedlejší vesnici. Normálně, už nás tam bylo 5 psů, chápete ten mazec?
Jo a chtěla jsem telefonovat ségře do Stonavy, ale naštěstí to aparát vydržel.
Tak čus bambus za týden.
