Jedem na dovču a já konečně hárám
Jsem žena (fenka)
Tak jsem ani netušila, že začnu dovolenkový deníček psát již od neděle. Hej, já se stala ženóóóóóóóóóu.
No a to bylo jediný veselý. Normálně chápete to, cosi mně navlíkli na zadek, měli z toho prču, cosi o tangáčích mleli a já to nemohla sundat. Tak běhám po baráku, vztekám se, ale to hrozný na zadku drží jak potvora. A jak se mám asi čistit, co? A vlastně, co když nás vyhodí z dovči? A asi výstava bude fest ohrožená. Tak jsem ženou, no a co, no a co, no a co.
Tak zdarec, já s tím du nějak bojovat.
Den první-pondělní
Hej, tak to byl teda mazec. Na to já už nemám nerváky. Normálně vím, že jedem na dovču, ale víte jak, v dnešní době nemůžete ani psovi věřit, natožto člověčině. Normálka od 7 od rána naši furt běhali nahoru dolu, ven a dovnitř, s kabelou a bez kabele, až sem měla tedy regulérní bobky, že bych se do té kistny na kolečkách nemusela vlízt. Ale páneček, toť mistr
nad mistry. I když v mládí lega nemaje, dokázal normigo do té plechové krabice všecko nacpat i se mnou a s paničkou. Já su Vám takovej zvědavec zvědavej, že jsem snad celou cestu na tu dovču prostála. Tak víte jak, páneček se kochal krásou krajiny, panička se kochala a já se musela kochat taky. Tak jsme šťastně dojeli, ubytko dost dobrý, i když jsem z toho vyvalená jak pojistky a teď si musím zdřímnout, páč nás čeká ten náš komeťáckej mač. Smrt Spartě a jejich přisluhovačům, nevím teda dost dobře, co to znamená, ale je to dost kabrňácky brňácký. Tak pondělek na psí jedničku.
Den druhý – úterní
Tak nám to ta Kometka včera pěkně zmastila. Ale to nám nemohlo pokazit dovču. Hej, páneček byl ráno třeba hotovej z toho, že se šel v pyžamu se mnou projít do nějakýho Rakouska. Já to sice moc negómu, ale byl rozzářenej jak měsíček na hnoju. A furt skákal ze strany na stranu, jak prý ševc v nějaký pohádce. A furt soudruzi sem a imperialisti tam, no vůbec sem mu nerozuměla. Hej, pocem, potom jsme šli na výlet do nějakých Novohradských hor, že prej Terčinýho údolí. Napřed sem si myslela, že to je naší Terky ze cvičáku, ale spíš ne. V každým případě to byla nádhera nádheroucí. Normálně tam valil potok, co z něho plnijou tu Dobrou vodu (znáte z reklamy ne) a já se nemohla té vody nabažit. Od teď nechci jiné vody, nežli této dobrovody. Takže jsme si to super užili až na to, že to byl výlet na patnáct kilců? Chápete to, asi jinej gang. Páneček se doplazil na celnicu, kde jsme bydleli, jak Meresjev po třetí obrně, panička vykládala cosi o jakýmsi úvěru a kloubních náhradách a já jsem zapomněla, že trucuju s jídlem, sežrala jsem málem i misku a tangáče kvůli hárání jsem si skoro oblíkla sama. Tak a teď mně už opravdu padají víka a tlapky mám na lachtana, jak naši říkají. Tak uvidíme co zítra. Tak úterek na další psí jedničku.
Den třetí – středeční
No prostě se páníčci asi na starý kolena zbláznili. Ráno to teda bylo ještě dobrý, sice byla kosa jak na Sibiřovi, ale páneček se mnou statečně valil až do rajchu, vono to tedy nebylo moc daleko, páč bydlíme na hranicích, že. A pak už zase začali vymýšlet. Napřed chtěli na jakýsi exotický zvířata do ZOO, pak ale na netu zjistil páneček, že tam můžou být všechny zvířata kromě psů. No zachránilo je asi, že jsme tam nedojeli, říkal. Potom začali něco o červeným blatu, tak jsem si potajmu mnula tlapky a říkala, jak chcete, aspoň mně to pude ke kožichu. No ale bylo to trochu jinak a fakticky to byla dost bombice veliká.
Totiž to ČERVENÝ BLATO je národní přírodní rezervace, kde se od roku 1774 těžila rašelina pro blízkou sklářskou huť. Těžba rašeliny byla ukončena ve 20. století. V roce 1953 bylo území rašeliniště vyhlášeno rezervací sloužící zejména k ochraně přirozeného krajinného pokryvu. Rozloha rezervace je 403 ha. Je fakt, že tam komanči nekotrolovanou těžbou napáchali dost škod, ale teď je to už v poho a rašelina si klidně rašelinuje dál. Nedokážete si představit, co tam bylo vůní, věciček, nových rostlin, neznámých motýlů letících, blatíček bublajících…. No prostě síla. A tlapkali jsme kilometry po takových dřevěných kladinách, který tam hodní lidičkové přinesli a přitloukli, bychom se mohli všichni kochat. A držte se, vstup zadáčo a ještě před vstupem v šuplíku neroztrhaná návštěvní kniha, několik ořezaných tužek a informačních letáčků. Šak jsme se tam taky napsali a pěkně poděkovali. Páneček říkal, že tomu nemůže uvěřit, že si připadá, jak kdyby byl zhulenej. Tak teda o Třeboni, kam jsme potom ještě jeli, a já na zámku naháněla jakýsi divný barevný ptáky, prý pávy, nebo tak nějak, už psát nebudu, páč místo toho, abych snižovala počet řádků v každým dni, tak je to čím dál horší. 16 řádků, tak to už dnes ani štěk. Tak středa na další na psí výbornou.
Den čtvrtý – čtvrteční
Dneska přijedou ostatní pejskové a pánečkové. Tak to jsme zvědaví, jak to dopadne. Včera v Třeboni se ze mne mohli psové zbláznit. Snad to bylo jen mou neskutečnou krásou a vyzařující inteligencí a ne háráním. Protože naši naznali, že bude dobrý den odpočinku, tak jsem se zase dala trochu na umění.
Za ranního kuropění, v tomto lese nohy není, leží tu jen na zemi, pohraniční kameny. Copak paní kecáte, vy snad nohy nemáte? Pán má dvě a Akča čtyři, kdopak z dáli na nás míří? To jsme se jen v mlází spletli, jak tam srnky rychle vlétli, přes zurčící potůček, zdoláváme kopeček. Je tu krásně velice, u té naší celnice.
Hej a dnes mám 11 měsíců, za chvilku budu mít narozky. Tak to su zvědavá, jak se počlověčíte.
Jo a čtvrtek neznámkuju, jo.
Den pátý – páteční
Tak to sem teda vážení nemohla ani dospat, jak se mně chtělo psát. Tak včera konečně přijeli pesani. Je jich asi jak drápků na tlapkách. Už tam mám kámošku kolii Barču, divnýho velkýho vlkodava Dextra, co se bojí lidí, poblázněnou anglickou setrovku, co mně furt pošťuchuje a hlavně tam mám nápadníka. Je to takovej malej, ale šikovnej buldoček s velkýma vykulenýma očima a jmenuje se, no to se podržte, Skála. A tomu jsem padla hned do voka. Možná i do nosa. Tak to byl teda hodinovej honěnec, kousanec, skákanec, čuchanec, okřikovanec a tak. Za chvilku jdeme na výlet, tak páčko.
Byli jsme na výletovi ještě jednou v tom Terčině údolí v plné náloži všech hafanů a to teda bylo. Jednak jsem dělala machra, že to tam už znám, druhak sem chtěla být furt první (tento nápad jsem bohužel neměla jen já) a třeťak mně nenechali ostatní pesani na pokoji, tak jsme měli imrvére zasukovaný vodítka. A večer mně normigo nechali samotinkou na pokoji a jeli se kamsi masírovat. Chápete to? Mně to teda hlava nebere.
I přes tento nedostatek bych hodnotila páteček známkou výbornou.
Den šestý – sobotní – předposlední
Děcka, tak nám to tak valí a blíží se konec našeho pobytu. Nechci ani domýšlet, že budu zasejc samo samotinká doma. Ale ještě máme chvilku čas. Za chvilku jdeme na pejskovský masáže (to teda vůbec nechápu) a hlavně večer je zase ta naše Kometa, co tu Spartu rozmetá (teda doufám). Tak to by byl boží závěr naší fantastiko dovči. Tak to snad dáme.
Hej, tak vám teda štěknu, že ty masáže mně vůbec nebraly. Paničce jsem ještě jakeš takeš držela, ale masérce jsem dala jasně najevo, zač je toho tlapka. Nevím, proč se ostatní psí kamarádi tak váleli a slintali, ale mně to neba. Možná jsem tak trošku protivná z těch ženských záležitostí nebo co a budu slintat jindy. A vůbec, už bych aji dom. Už to tady mám odčuchaný a voznačený dost. Poslední výlet už taky nic moc, utahaná su, jako bych obešla celou zeměkouli.
Se sobotou vás nepotěším chvalitebně dobrá.
Den sedmý – nedělní – odjezdový
Jak říkáte vy dvounohoví. Všude dobře-už chcu dom (nebo jak). Včera jsem už byla tak na pokraji sil, jak nejvíc, že jsem skoro nemohla do schodů. No prostě mně už bylo pod psa. Tak jsem si vydyndala spící účast pod stolem při tom veledůležitém hokejovém mači. Vzhledem k tomu, že píši a vy to budete číst před 22 hodinou, musím se vyvarovat některých autentických citací. Takže na slušňáka, ta naše kometka to prosrala, jak mohla. Já ani nedutala a páneček dutal i za mne. Pak to ale nějak rozdýchal a byla s ním celkem zábava.
Venku slovy klasika chčije, chčije a chčije. Honem jsme se byli vyvenčit a hurá na pánečkův pelíšek. A odpoledne hurá domů.
Tak jsem ráda, že jsem vám to vše doblafkala a že vás snad moje zážitky alespoň trochu pobavily.
Jo a ještě něco, Šárinka (tady z penzionu) a Iva masérka mají nás pejsky strašně rády. A protože jim není lhostejný náš osud, rozjíždění projekt, jak pomoci týraným pejskům. Takže koho to zajímá a chtěl by popřípadě pomoci, tak můžete kliknout na:
http://www.rafael-ops.cz/ a nebo https://www.facebook.com/rafael.ops.5
