Tolikrát se k nám leze bez pozvání, až lítajou pírka

Slepice, slepice, honila bych nejvíce

Tak na začátek je třeba říci, že jsem v tom úplně nevinně. Soused má slípky, což by nebylo nic divnýho. Jsme celkem v dobrém vztahu, oni na mně furt civí, kdákají a stojí převážně na jedné z těch svých párátek. Já akorát furt čekám, jak si nedají pozor a já jim chytnu tu jejich paličku, co pořád strkají skrze plot. No, jenomže soused si odněkud dovalil ještě další slípky a ty jsou teda asi trochu chabrus na hlavu. Slyšela jsem už dvakrát pánečka, jak sousedovi vysvětluje , že k nám lítá jedna z těch přistěhovavšíchse a že se stane malér. Odpovědí bylo, že na to budu mít právo, když navštíví moje teritórium a tak jsem si na ni počkala. Páneček seděl za tím svým počítačem a moc nevnímal.  Proto jsem mu musela chvilku s tou bílou kdákalenou běhat kolem oken. Byla jsem opatrná, aby mně dlouho vydržela živá. Ale řeknu vám, to peří na nich vůbec nedrží. Páneček ji nakonec zachránil a odnesl k ostatním. Napřed tam dělala totálně mrtvou, ale jak jsme se vzdálili, hned mazala pryč. Od té doby je klid. Tak buď jsem ji vytrhala ty lítací pérka, a nebo dostala rozum. Což je tedy u slepic dost nepravděpodobné. Teď s nima hraju přes plot na plašenou. Nevím, co to má společnýho s vajcama, ale sousedka tvrdí, že přestaly snášet. Nevím, nevím.

Váleníčko, to je moje hobby

Chtěla jsem napsat koníček, ale víte, že s nima mám určité nevyrovnané účty skrzevá tu jejich kopající ohradu. U dvounoháčů se říká, „kolik znáš jazyků, tolikrát jsi člověkem“. Já bych to trochu poupravila na „kolik znáš válejících poloh, tolikrát si odpočineš“.

Rybňajs v Jedaskách

Sobotní prochajda byla dost náročná. Tlapky mě ještě teď bolí u samých oušek. Ale jak já se vyblbla. Jo, a asi ze mně bude plavec. Sice mě to samotnou překvapuje, ale změna je život. Napřed jsem si dala malej trénink v kaluži v lese. U rybníka jsem jako vždy hodila na jednom místečku kličku do vody a těšila se na povel „tady ne, vrať se“. A ono nic. No a jak jsem byla v tom pohybu a nikdo mě nezatáhl za lano, tak jsem zahučela do té vody, jak bacil do lékárny. Vůbec mně to nevadilo. Naši byli v takovým šoku, že to ani nestihli celý vyfotit. Prostě paráda. Jo a potkala jsem jednoho švýcara, teda jako ovčáka. Jen doufám, že tu fotku neukážou Sempíkovi.

Akčin e-shopík

Tak už se pomalu blíží chvíle, kdy dám ten slíbený povel „fčil“ (jako už). Jak to vypadá s těma vašima korunkama v prasátku? Nějak neslyším moc cinkání. Tak šetřete, ať máme všichni radost. Já budu mít radost, že vy máte radost a nejvíc budou mít radost v RAFAELU – Prvním dočasném domovu pro týrané psy, kam svým nákupem také přispějete.

Tak čus bambus. Akča