Tak to je naše smečka

od Chiyo | 25.5.2015 Pondělníček

Když je škaredě, tak přemýšlím

Dneska teda trochu z vážného soudku, tedy spíše psí boudy. Jednak jsem jaksi dospěla, naši jsou ze mě trochu mimózní, že už nic nekradu, neničím a jsem taková rozvážná, druhak nesnáším škaredý počasí, jaký bylo tento týden a třeťak jsem zase narazila na netu a fejsu na pár inzerátů na prodej mých akitích bratrů a sester z prapodivných důvodů a prapodivných původů.

A jak jsem si dumala a dumala, tak jsem zjistila, jak jsem šťastná, že mám takovou smečku a jak je mi líto těch psů, kteří to štěstíčko nemají. Všem, kteří si chtějí naši jedinečnou rasu pořídit bych ráda řekla, že je naše pořízení velkým závazkem a také nezanedbatelným finančním nákladem. Za to všechno se vám však odvděčíme láskou, kterou si nikde jinde nekoupíte.

Takže dvounoháčci, zvažte si řádně proč nás chcete, jak dlouho nás budete chtít a kolik času nám můžete věnovat. Jsme strašní rodinní (smečkoví) závisláci a když se nám nevěnujete a nebo se nás zbavíte, nepřestavitelně trpíme. A samostatnou kapitolou jsou moje sestry a bráchové, kteří trpí v množírnách. Dříve, než podpoříte týrání pejsků prodáváných bez PP a chovaných mimo mezinárodně registrované chovné stanice, zamyslete se nad pár čísly.

Matematicky lze jednoduše dokázat, že pokud dodržuje CHS všechny normy pro chov a stará se o své psy, tak jak má, nelze na tomto chovu zbohatnout. Pokud tedy nepočítáme duševní obohacení akití láskou. Všude mimo ČR se pohybuje cena akitího štěnda od 1 100 euro výše. U nás se pohybuje cena z CHS v průměru kolem 20 000,-. Jakého jedince si asi pořídíte za 5 000,- korun? Vůbec tady nejde o to, zda chcete s pejskem vystavovat, či ne. Ušetřené peníze několikanásobně utratíte za následnou lékařskou léčbu nemocného psa. A z vašeho cíle krásného vztahu s akitou se může stát noční můra.

Můj dům, můj hrad

Velká pouť byla sice větší jak malá, ale současně byla menší než by se dalo očekávat. Počasí na draka, atrakce nic moc, a „nerozumim cesky“ už taky moc netáhnou. Takže světlým okamžikem byla návštěva naší malé Ellinky. Teda alespoň měla být. Jenže……

Chápete to. Tak přece musí platiti nějaký neštěkaný pravidla. Tady, kde bydlím s naší smečkou, hlídám Ellinku já a basta. A voni si přijedou kliďánko Vikča a Amor a dělají machýrky, že jako jsou největší hlídači voni. Tak mě to tak dožralo, až jsem málem zakousla chudinku naší Vikinku. Zahnala jsem ji do kouta a začala jsem ji masírovat svými statnými zoubky zátylek. No, a to jsem asi neměla dělat. Mela jak nejvíc, panička mě od ní táhla smykem a než jsem se nadála, tak jsem byla zavřená v kotci. A ty slovní výčitky, to si ani nedokážete představit, jak já to nesnáším. Kdyby mě raději nedali týden nažrat, ale ty jejich káravé monology mně teda nedělají dobře. Tak jsem si to v tom kotci vyseděla, vyležela a vystála a pak mně vzali na milost a šli jsme na pouť. Trošku jsem na ty dva ještě vrčela, aby si nemysleli, že je mír, ale nechtěla jsem ty moje pánečky víc vytočit. Ale nakonec, dyť to přece máme na poštovní schránce, ne? „Tady hlídám já“.