Neboj, všechno tě naučím

Jak to bylo se mnou

Tak prvak, když jsem se dostala k našim, tak začínalo léto a všechno to bylo jiný. Druhak jsem byla jedináček a tak to učení bylo složitější. A třeťak jsem byla doma jako první akita, tak v tom trochu i naši plachtili. Ale jak je vidno a čtečno, zvládli jsme to.
Například na první prochajdu jsem mazala s velikánským psiskem Bártíkem a byla jsem z toho dost šoking. Psí socializaci jsem taky brala napřed přes mrňouse, kdežto Aimi straší hned ty velký a to si pište, že z ní mají respekt.

Problém s pelechama

Víte jak, už mám svoje zvyklosti, které nerada měním. Mám takový tři místečka, který střídám, ale od té doby, co zůstala doma jen Aiminka, tak je v tom chaos a nepořádek. Samo, že se ji líbí na těch mých místech a já jsem z toho kolikrát tak zblblá, že si ustelu u dcery v domečku.

Výlet do mých oblíbených Jedasek

Za to jsem byla tedy našim vděčná, už jsme tam nebyli, ani nepamatuji a toto musela Aiminka vidět co nejdřív. Takže proběhla socializačka busem, kde si teda vedla mazácky. To akorát já celou cestu stojím jak knedla a v zatáčkách mám nohy do zatáčky. No jo, já bych se vlastně paničce na klín asi nevlezla jako Aimi. A potom proběhla ukázka krásných ploch rybníkových. Už se těším, až bude Aimi větší a budeme dělat řádný prochajdy, koupat se a tak.

A nakonec taky výuka hrou

Asi nejdůležitější je pro mě naučit AIMI, jak se má chovat u silnice. To mi možná zachránilo, při mém nezodpovědném útěku v Bratislavě, život. Následuje chůze v postroji spřaženém se mnou (mezi nama občas mám nervy) a nezanedbatelná je také domácí pozorovačka a hlídačka.
Samozřejmě, že to prokládám hrou s balóny a jinými nesmysly, hončou a lehkou kousací a štípací týračkou.

Tak to je protentokrát všechno.

AKI a AIMI