Moře a akity
Lehce navazujeme
Kde jsme to vlastně skončily? Tak jak říká české přísloví „všechno špatné je k něčemu dobré“. Kdyby páneček nazapomněl ty postroje doma, tak jsme nedostaly ty naše nové, krásné, černé, made in Italy. Honíme s něma pěkný machírky. A kdybychom nekupovali nové postroje, tak bychom nepoznaly ty divný schody, co na nich nemusíte šlapat a oni šlapou za vás. No, nic moc, po vlastních tlapkách je to jistější. A kdyby nebylo toho nákupu, tak by se do nás nezamiloval ten bílej Casanova a nepronásledoval nás 2 kilásky.
Bydlíme uprostřed několika kilometrové pláže. Bohužel, i když italové psy milují, na lehátko vedle nich na pláži nesmíte. Takže jsme na večer museli na delší prochajdu kolem moře na otevřenou pláž. Ten písek, to je hroznej mazec. Já byla jak zastydlá puberťačka, mohla jsem se radostí zbláznit. Mladá to tak vyvinutý nemá, ale protože je mladá, tak je ze všeho vyvalená, jak pojistky. Ale i když jsem vodomilka, k tomu mořeti mám trochu respekt. Byly tam vlny jak psí boudy, takže se mohl páneček snažit jak chtěl, předstíral, že je chlap jako hora se silným morálním kompasem a stoprocentním zápalem pro práci vodního záchranáře jako Mitch z Baywatch, ale marně. Do vody nás dostal jen na krajíček. Tak snad příště.
Ranní prochajda
Tak víte jak, je to všechno o zvyku. Páneček tvrdí, že do konce dovči už přeplavu i Jadran. Sice si nejsem úplně jistá, co to je, ale asi to nedám. A víte, co nechápu? Že ta velká voda je slaná jak sviňa. Tedy la pardón, jak ta ryba slaneček. I dnes jsem to ráno zkoušela, ale fujtajblus, hnus, slanus, odpornus. Asi to už zkoušet nebudu, i když člověk nikdy neví, natož akita…