Lesní procházky
Trochu napětíčka, to je třeba
To sem vás dneska vydusila, co?
Bude pondělník, nebude pondělník.
Si asi myslíte, že nemám nic jiného na práci, než tady s váma blafat, ne?
Ale ukecali jste mně. To víte, že jsem toho zase zažila, že z toho budu mít za chvíli psí vrásky, nebo co.
Někdy je dobré mít doma houby
Ze všeho nejvíc miluji ty lesní procházky. Co tam je různých věcí a vůní.
Tak jsem pánečkovi v sobotu ráno hópla na špek. Že prý nasbírá nějaký klausovky a bude houbovej guláš. Tak jsem čekala na obojek ne, a von si normálně v trepkách vylezl před barák a nařezal si je u pařezu před mým budoucím kotcem. Takže procházka nic.
Sec mazec, k čemu bude kotec
No a to mi v té mé japonské makovičce vůbec nenapadlo, že to bude teprve začátek.
Dojeli nějací cizí lidi a začali nosit ještě divnější věci a motat se kolem místa, kde chce mít páneček kotec. (Asi pro sebe, chytráček)
Ale to je teď fuk. Chvilku jsem je pozorovala a pak mně to doštěklo. Začali se bavit o kotci a už jsem byla doma.
Snažila jsem se je zabrzdit, odnášela jim šrouby, rukavice a tak, ale marně.
Kladina
Ještě, že jsme museli do školy.
Ty vogo, to jsem vůbec netušila, co tam na mně čeká. Normálně už su asi velká nebo co, protože tam některý paninky nelibě nesli můj způsob psích her s jejich prťavýma mazlíčkama.
A tak zase frčelo lehni, sedni, stoupni a k noze a od nohy a na nohy a nevím co ještě. Na konci jsem toho měla plný tlapky.
Ale to jsem netušila, že ta největší hrůza všech hrůz, přísahám při mých japonských předcích, teprve přijde.
Že prý když jakási Čáslavská vyhrála v Japonsku olympiádu, takže já musím ladně běhat po kladině.
Tak jsem jim to teda ukázala, já se strachem tak třepala, že mně museli střídavě posunovat jednu a druhou tlapku. No šli jsme to snad půl dna.
A ta ostuda holky, všichni psi na mně koukali a já se tak bála. Teda voni pak nebyli o moc lepší.
Zaslechla jsem, že prý to musíme doma trénovat, tak nevím, jestli nevezmu nohy na ramena.
Potom už byly jenom hezký věci, rybník, zatopené lom, les a tak. Asi u nich ještě chvílu zůstanu.
A ještě se Vám musím přiznat, že jsem trochu raplík. Normálně mám blikanec, kdy musím valit jak Goro do Tokia, dělat u toho ty hrozný skoky a blbosti, zaplést se do vodítka, rozčílit páníčky, pokousat je, zašpinit je, namíchnout je a najednou blik a jsem to zase já ten největší miláček všech miláčků.
Tak taková já jsem a jestli lžu, tak ať se po mně slehne zem.
Ty brďo, první moje básnička v životě. Dobrýýýý.
Tak zas příště.
