Kvůli velké kosti, starostí mám dosti

Barfovačka

Jo páneček, tak ten se o mě teda fakt dost dobře stará. Měl tady to svý starší štěně Matesa (jo to jen ten můj zábavnej parťák) a někam vypadli. Ne, že by mě to nějak obzvlášť moc vadilo, aspoň jsem se v klidu vyspala, ale to, co přivezli, tak to byl mazec. Tak jednak sebe, že, druhak moc druhů masíčkových bašťulek a třeťak normálně kost asi z mamuta, bo co. A tady nastal ten problém. Špatně se to ohryzávalo, ale to jsem si nějak poradila, ale další radu asi potřebuji od vás. Jednak jak mám tu kost zahrabat, na výšku a nebo na šířku? Druhak, jak ju mám zahrabat, dyž ani krtci nemají sílu vylízt z té zmrzlé země a třeťak, kam to zahrabat, ať pánečka netrefí. Vaše rady očekávám na info@vseproakity.cz. Díkec.

Zpráva ATK – Akinčina tisková kancelář

Venku krásně, sněhu plno, koukla jsem na hodnocení CACIB Brno, splnila jsem starý slib, nebyla jsem, je mi líp, línání je započato, hárání je na dostřel, NITRADOG je ohroženo, na palubě se však tančí, loď se nepotápí, co si více přát……

Vzpomínky na dětství

Tak jsem byla na fejsu a našla jsem tam od jedné nejmenované chovatelky dotaz, cituji:

„Dotaz pro chovatele: Upozorňujete nové majitele, když si od Vás odvážejí štěňátko, že štěně může mít s přechodem do nového prostředí zdravotní problém se zažíváním ? Že se štěně v tomto období musí vyrovnávat s několika faktory, které jeho organismus zatěžují, očkování, odčervení, odloučení od matky, cesta k novému majiteli, nové prostředí, nový denní režim a často i změna stravy?
Že se po přechodu k novému majiteli často stává, že štěně může mít průjem, někdy i zvrací, je smutné a nechce si hrát. Je nutná návštěva u veterinárního lékaře.
A dotaz pro majitele : Upozornil Vás Váš chovatel na tyto skutečnosti při odběru štěňátka ?“

A tak jsem se, děcka, hned ve vzpomínkách dostala  k sobotě 29.6.2013. To jsem měla 7 týdnů a všechno jsem měla dost na háčku. Bydlela jsem s dalšíma 9 brašulama a sestřulema a všichni jsme se jmenovali „kakat – čurat“. Tak na nás vždycky volala mamča Evča, co se o nás starala. Teda kromě kojení, to obstarávala moje skutečná máma V’SURI z Bambusového háje. A jednou přijeli Ti moji dnešní miláčkové, ale to jsem ještě netušila, co jsou zač, a všichni sourozenci se zase jmenovali „kakat – čurat“, akorát já jsem spala jak zabitá. Dyť si trhněte, jsem Akita a ne nějaká bordeka (znovu připomínám, že osobně proti nim nic nemám, jo).

No a pak se to semlelo, čapli mě, drapli mě, odnesli mě, učesali mě, navoňali mě a poslali mě do světa. Jo, byla jsem z toho trochu v šoku, neměla jsem rozum z těch všech informací, co ti moji miláčkové od mamči Evči slyšeli. Co smím, co nesmím, co musím a co nemusím, co se může stát a co se nesmí stát,  kdy kam musíme a kdy kam nesmíme, no hotovej chaos. A pak jsme vyrazili, opustila jsem rodný kotec, sourozence, všechny mamče a taťče a začala nový život. A krásný, to Vám povím, kdyby tak trval věčně.

A z toho plyne poučení: Nad kvalitní chovku není. Nejsme rohlící, ani knedlíci, musíte toho o nás vědět mocinko moc a potom bude náš společný život pro radost.

 To jsem se tedy zase rozštěkala, tak čágos pejskos kámošos. Vaše Akčos.