Dovča – část druhá, poslední

od Chiyo | 15.1.2018 Pondělníček

Dědečkova chata

Tak a teď se tedy vracím k fotce v pondělníčku prvním s tabulkou, nebo-li směrovkou na Dědečkovu chatu. Tak to je velmi veselý příběh z natáčení.

Páneček s námi poctivě každé ráno, těsně po ranním kuropění, chodil na vycházku po obci Mýto. Pro ty, co slyší slovo kuropění poprvé, přidávám vysvětlení smyslu tohoto slova.

Kuropění je část dne, je to vlastně velmi brzké ráno, kdy se probouzí kohouti. Kohout je pro kuropění velmi důležitý, protože mu vlastně dal jméno. Určitě víte, že slepice a kohout se společně správně nazývají kur domácí. Teď si řekněte slovo kuropění trochu pomaleji: kuro-pění. Slyšíte, že v sobě schovává dvě slova. Za prvé kur, to jako ten kohout, za druhé pění, tedy vydávání melodického zvuku.

No, prostě jsme měli ranní prochajdy. Kdyby nás někdo natáčel skrytou kamerou, tak bychom možná vyhráli v nějaké TV soutěži. Důvodů bylo vícero. Jednak bylo neustále kluzko, čili zledovatělo, někdy sněhovým popraškem zakryto. Druhak jsme obě háraly, takže místní psi se nemohli zmiňovaného kuropění dočkati a třeťak poplašňák AIMI chtěla být neustále několik kroků přede mnou, takže bylo veselo. Probouzející vesnicí neustále zněly útržkovité výkřiky: „Pomalu, stůj, netahej, málem jsem sebou lisknul, jak spadnu, tak si mně nepřejte, hodná Akinka, Aimino, já tě roztrhnu“. Takže psi se mohli zbláznit, kočky provokovaly, v dřevěnicích se rozsvěcovaly světla, no těžkej bengál.

Ale abych se dostala k jádru pudla. Při ranní prochajdě páneček narazil na ceduli Dědečkova chata. Okamžitě a za pomocí strýčka googla vydedukoval, že to bude blízko a že by to mohla být pěkná prochajda. Zavánělo to tak trochu tím vtipem „Vietnam není daleko, protože jezdí vietnamci do fabriky na kole“.

Abych to zase trochu poposunula vpřed. Dědečkovu chatu jsme dobyli až na potřetí.

pokus: Výlet dle nalezeného šipkového ukazatele. Miluji, když je pouze šipka na samém začátku a potom už nic. Pomocí navigace jsme dorazili ke sjezdovce na opačné straně Mýta, což jsme nepředpokládali. Na dotaz, kde je Dědečkova chata, odpověděli nám „Tam hore“.
pokus: Nevím sice, jak na to naši přišli, ale došli k rozhodnutí, že když jsme tam nedorazili pěšky, dojedeme tam autem. Ano, souhlasila s námi i navigace. Několikrát nám hlásila cíl cesty je vlevo, či vpravo, podle toho z které světové strany jsme se vraceli. Takže to pánečkovi nedalo a na tu Dědečkovu chatu zatelefonoval. Hlásí do telefonu: „Dobrý den, tak stojíme na silnici a chatu nevidíme, v čem je chyba?“ Odpověď zněla, volně přeloženo do češtiny: „Ale my jsme, pane, na tom kopci, k nám žádná silnice nevede“.
pokus: Šílený nápad. Tedy nám to bylo celkem šuma fuk, ale páneček si hrábl na dno svých netrénovaných sil a vánočních přibraných kil. Tak jen letem světem, na prvním obrázku si všimněte trasu 2 vpravo. Tudy jsme všichni stoupali, stoupali a stoupali. Jen tak pro ilustraci info o lanovce uprostřed. Šikmá délka 1 150m, převýšení 301 m, min. průměrný sklon tratě 27%, maximální 56%. No, ale přímka, na rozdíl od naší cesty. Rekapitulace průběhu, panička se mnou v čele, páneček s Aimi vzadu. Tady musím vyseknout pochvalu dcerce, která pánečkovi pomáhala tahem. V jednom místě to už vypadalo na ručník, ale páneček je tvrdej maník, raději by duši vypustil, než by se vrátil.