A výchova pokračuje
No je to makačka
Když se tak zamýšlím nad mým dětstvím, tak jsem to jako jedináček neměla vůbec lehký. Na všecko jsem si musela přijít sama, lumpačiny vymýšlet sama, hrát jsem si musela sama (tedy naši mě nezanedbávali, ale víte jak), hloubit špajzky taky sama, uložit si tam mňamku a zase si ji najít, taky sama. A dneska? Dyť to moje děcko se má jak v barevným americkým filmu. Všecko ji ukážu, naučím, vyhrabu, zahrabu, donesu…. Ale dělám to s láskou, dyť je to moje děcko.
-
- Já jsem se teda naučila krást boty hned
-
- Aimince jsem to musela ukázat
-
- Hlídání ji teda zatím moc nejde
-
- Vždycky ji to moc unaví
-
- Taková jsem byla v jejím věku já
-
- A to je Aimi, až na ni trošinku žárlím
-
- Občas je trochu přidrzlá
-
- Ale když ji potom vydím spinkat…
Ale není nad prochajdy
Prochajdu s Aimi miluji. Jednak jí můžu plno věcí ukázat, druhak jsem důležitá a třeťak mě baví sledovat, jak je ze všeho vyvalená. Socializace, nebo jak tomu hrozně naši říkají, frčí na plný pecky. S lidima je už kámoška, s druhýma pejskama je to tak půl na půl a zatím jsou největší strašáci ty plechový potvory, co jezdí kolem nás. Ale to se taky poddá.
-
- Ne, ne, to není tvůj taťka
-
- A ten už vůbec ne
-
- To jsou sousedovic holky
-
- A tady byl nějakej pes
-
- To je vody, mamko
-
- Mám tam hópnót?
-
- Myslíš, že prdijou šneci?
-
- To je krása převeliká, že?
Co nás čeká a nemine?
Jémine. Nejenom blbostma je pes živ, takže panička už pomalu začíná učit Aimi základní povely. Což se mi celkem líbí, páč dělám machýrka, že to znám a vždycky se na nějaké laskomince přiživím. Prý ale to tak dál nepůjde, že prý jsem rušivý element. Sice nevím co to je, ale dost mne to uráží. A za chvíli musíme taky začít s výstavnictvím. No, děcka, máme toho moc, tak čus bambus.
