A jsme samy – já a moje AIMI

Druhý týden odchodů

Ve středu odešel do nového domova náš největší pašák a budoucí lev salonů AKIO. Obrovský pohodář, který by mně mohl při svých odchodových necelých 10 kg nakopat můj velectěný zadeček, ale on byl tak nad věcí, že když jsem to na něho vyzkoušela, lehl si do podřízené polohy a v očích měl takovou tu zprávu, jako: „tak si to užij mutter, za chvíli odcházím“. I po něm nám bude smutno. Tak mi zůstaly ty dvě cácorky, Aiminka a Akirka. Na videu to vypadá hrozně, ale já jsem tušila, že u nás už dlouho nebude, tak jsem se jí věnovala se vší mateřskou silou a láskou. Teda těch láskyplných šťouchanců, štípanců, kousanců a strkanců bylo nepočítaje. Aiminka je celá já, samostatná jednotka, takže se mi do toho nepletla a prováděla rekognoskaci zahrady a věciček na ní.

První zprávy z nových domovů

Je fakt, že mě to místama trošičku vzalo. Mezi nama děvčatama, i jsem si pofňukla. Naši z toho byli taky nějací nanicovatí, ale jak nám začaly chodit fotečky z nových domovů, tak jsme se nějak všichni uklidnili. Aiminka je ráda, ža je středem vesmíru a já jí dělám strašně ráda různý naschválky.Prostě jsme taková povedená dvojka.

A už jsme samy s Aimi

Pomalu si zvykáme na to divný ticho. I když Aiminka je je teda živel. Je jí všude plno, rychlá je jak blesk, Sem tam zamáčkneme slzičky při vzpomínkách na sourozence. Ale psí život jde dál. Dokonce jsme byli už na první prochajdě. Protože nemáme tak prťavý postroj, tak Aimi vyfasovala můj, který jsem nosila jako děcko. No byla to prča, plápolalo to na ní, jak červený trencle na hradě. Ale bylo to moc fajn.

AKI a AIMI