Děti nás milují, ale….

od Chiyo | 9.5.2017 Pondělníček

Občas bysme je láskou sežraly

Dneska mám takový zdánlivě obyčejný téma. Pro nás psy teda ale občas velice závažné. Jsme rády středem pozornosti, jsme rády obletovány, hlazeny, chváleny až miliskovány. Máme však rozdílná kritéria na hodnocení řeči těl. A to může být občas problém.

Nepejskař má hodnocení celkem jednoduché, líbí nelíbí, vrtí ocasem nevrtí ocasem, cení zuby necení zuby, bojím a nebojím. Bohužel často tyto pravidla přenáší na svá mláďata a ta nic netušíce se mohou řítit do reálného nebezpečí.

Takže malá opakovačka s matkou moudrosti.

Chcete-li nás při setkání pohladit, je vhodné to sdělit našim pánečkům, aby na to byli připraveni. Tedy žádné přistupování zezadu, nečekané vystřelování rukou k našim tělům, atd. A to je třeba svým dětem neustále opakovat.
Jsme neskonale milé, kamarádské a vítací. Avšak cizí člověk je cizí člověk a cizí pes je cizí pes.
Asi ten nejvýraznější rozdíl v řeči lidí a psů je patrný na úsměvu. Na pánečka jsme si už zvykly, páč ten má hubu od ucha k uchu skoro furt, ale cenění lidských tesáčků od neznámých lidí můžeme chápat jako výzvu na souboj. A když k tomu pořidáte upřený pohled do oči, tak může být průšvih dost velký. A tak varujme děti, ukážete-li nám zuby byť při úsměvu, říkáte si o kousnutí.
Suma sumárkum tedy: křik, ruce letící rychle nahoru, útěk před námi – špatná volba nějaké velké vykecávání, včetně dávání povelů, napodobování štěkání – špatná volba odebírání našeho vlastnictví, tedy hraček, klacíků, kostí apod. – špatná volba

A závěrem tak všeobecňově:

Pokud se jako rodiče domluvíte s majitelem, že si vaše dítě psa pohladí, měli byste dohlédnout, aby jej hladilo jen na bocích, hrudi, ne po hlavě, a nesahalo ani na obojek, ani na vodítko. Teda my se necháváme i na hlavě, ale to je spíše vyjímka potvrzující pravidlo.