Alexej Petrovič Maresjev
Nový hry
Zdarec děcka,
tak konečně trochu počasíčko, ne?
Naši teda melou cosi o velké kose, ale mně se to docela líbí.
A ten bílej nesmysl, kdyby ho tak bylo víc. Já jsem z něho úplně haf.
Tak jsem zase vymyslela nový rošťárny, jedna se jmenuje nakukovačka a druhá je kobercovačka.
Je to jednoduchý, to se naučíte hnedle medle.
U nakukovačky sedíte za dveřma na terase a jak je pánečci dovřou, tak chvíli počkáte a strčíte do nich čumákem.
V tomto počasí to ale dlouho nehrajeme. Panička se vždycky naštve a zavře dveře tak, že už to nejde.
Na pánečka jsme zase vymyslela kobercovačku.
Začátek je jak u nakukovačky, otevřete dveře čumákem, ale pak chňapnete nenápadně takovej malej kobereček, co na něm ležím a táhnu ho nenápadka ven.
A pak s ním třepu tak, že mně z toho až hlava brní. To se zase nelíbí pánečkovi. Víte jak, každý pes jiná ves. No tak to se mně moc nepovedlo, ale jistě chápete, co jsme tím chtěla naznačit.
Sokolovna
Jo a byli jsme všichni na vycházce a stavili jsme se do sokolovny, tak jsem se už po cestě těšila na tu maďarskou kámošku, ale nic. Ale potom přišel jinej loveckej pes. Teda už měl roky, takže s ním tolik legrace nebylo, ale šlo to. Do té doby než přišla ta žárlivá maďarská fena. Copak já vím, že ho znala první? Ale pak jsme si to vyříkali a celkem v poho.
No a zase ten amok, já nevím, jak to na mně přijde, tak já bych se uběhala. Normálně bych Usaina Bolta vyklepla kolem baráku jak malinu.
Já vám tak valím, že si kolikrát vidím za rožkem oháňku.
Jo, a zase ty jejich výlety, ty jo, panička, že prý vybere bezpečnější a kratší cestu do Jedasek. No měli jste to vidět, 10 kilásků těžkým terénem, přes spáleniště, přes krvavé řeky, jo, tak to asi ne, to se mně zase něco popletlo.
Ale normálně voda co nebyla voda, ale led a já netušila, co to se mnou udělá.
Hodila jsem normálně takovýho tlamáka, že to bylo skoro na olympiádu. Prostě jsem šla a najednou jsem nešla a klouzala se po zádech. Chápete to?
Ještě, že to viděl jen páneček, ale stejně to vykecal.
Cesta autobusem
No a nazpět jsme frčeli zase tym velkým autem, co se tak divně houpá. Svázali mně čuňku a já musela ležet jak Alexej Petrovič Maresjev po sestřelení u Staraje Rusi.
To víte, že při první příležitosti jsem ten nesmysl tlapkó odšópla.
Tak když jsme vylezli ven, byla jsem nejšťastnější. Já na tu dopravu nejak nésu.
No a potom jsem se doma rozplácla a spala, spala a spala, páč to byla velká štreka. Někdy pochybuju jestli só naši úplně normální.
Vony ty víkendy jsou poslední dobou hodně náročný. Panička měla nějaký narozeniny nebo co a tak se u nás netrhne kotec, tedy domek.
Tentokrát to bylo zase výživný, normálně všecky naše děcka aji s tou prťavou Ellinkou a nemožnou Vikinkou.
Vůbec si se mnou nechce hrát a ještě nosí jakýsi divný oblečky. (myslím Vikču) Ellinka zatím jenom střídavě voní pěkně a potom zase divně. Asi jinej oddíl.
Tak jsme tedy byli skoro celá smečka.
V neděli večer jsme byli všichni unavení jak nejvíc.
Tak to by asi stačilo.
Jo jinak, pořád zlobím s jídlem, já nevím, co to se mnou je a ženou jsem se taky asi nestala. Kdo ví.
