Akinčin posváteční úterník
Výstavní nervy
Potvora jedna pruhovaná. Hej chápete to, jsem nekrásnější, nejchytřejší, páneček je taky celkem použitelný a vyhraje jakási Picasova žíháná variace na psa. No to bych si teda cvrkla.
Ale pěkně od začátku. Tak zase jsem našim udělala nervy co největší. Asi budu muset přestat a nebo mně brzo pošlou do japonské domoviny a to bych teda nechtěla ani náhodou. Pánečci jsou dost velcí bombarďáci a takových druhých bych asi už těžko našla. No, ráno v sobotu, před odjezdem na výstavu, jsem si začala tak trošku nekontrolovatelně hárat. Kap sem, kap tam, šak to znáte. Páneček měl tep tak 200/100.
Nenápadně jsem si vypsovala na netu:
Krevní tlak je zvýšený, jde o hypertenzi 2. stupně. Doporučujeme vám navštívit lékaře a zároveň zapojit vhodná režimová opatření jako je zvýšení aktivního pohybu (ideálně chůzi), snížení hmotnosti, omezení konzumace alkoholu a kouření. Krevní tlak by dle doporučení České společnosti pro hypertenzi neměl přesáhnout 140/90 mm Hg.
Jo tak co s tím, ne?
Tož jsem se raději trochu uklidnila, přestala kapat a naši prozřetelní pánečci mi nastříkali na prcinu, jakýsi smrady, prej, abych psům nevoněla. No raději jsem nad tím nepřemýšlela, protože smrdět pejskům jsem taky neměla v plánu. A tak, víte jak, cesta na výstavu klasika, furt jsem stála, páč jsem zvědavá a čuměla jsem z vokna jak tydýt. Výstava byla v krásné přírodě, kde řvali ptáci a smrděl les, takže to eliminovalo moje vábení a sprejovou antivábičku a já měla šanci. A normálně tam přijela moje ségra ze severní Moravy (na fotce ta vlevo), co na mně tak vyjela na výstavě v Brnisku. Rodina je rodina, ale vodsaď podsaď, machýrka dělat nebude, ale byla náhodou dost v poho. Akorát teda furt blafala, nevím co to na tym severu mají za zvyky. Ale viděla jsem jí v oku tu sesterskou lásku, akorát ten sever a i severní vítr jsou krutí, tak to nechtěla dát znát.
Tož abych se vrátila k té první větě. Chápete to, normálně si myslím, že jsem byla jasná jednička, ale vyhrála jakási barevná napodobenina akity. Ale páníček říká, přej, bude ti přáno a dej, bude ti dáno. Akorát v jeho případě prý to moc nevychází. Ale tomuto já moc nerozumím. Takže jsem byla morálním vítězem a skončila druhá ze čtyř, což je lepší jak první z jedné, ne? Hlavní bylo, že jsem dostala nejvyšší známku – výborná – a na to vítězství si teda ještě počkám. Vono to určitě přijde a pak budeme všichni moc veselí. Teda naši byli šťastní i tak.
A po výstavě mazec, jak nejvíc, „rodinný“ oběd se ségrou a jejíma pánečkama, velká seznamovačka, prochajda, kafíčko, tykačka, rozlučka a vzpomínačka. Dost velký maso, teda řeknu.
Velikonoce
No a do toho ty velikonoce. Matně si vzpomínám, že byla nějaká pohádka o tom, jak rostly jitrnice a jelita na stromě. Ale chápete, že páneček objevil keř, na kterým rostly vajca? Akorát nevím, jestli syrový a nebo vařený. Tak jsem se tam musela vyfotit, aby jste mně věřili.
No a už se blížím do poslední zatáčky. V pondělí ráno nás páneček přepadl s jakousi pletenicí s mašlama a za odříkávání jakýchsi pro mne neznámých zaklínadel mně a paničku začal pleskat po zadku. Tak jsem šla paničku bránit a všichni se mně smáli. Potom jsme jeli do ZOO. Ty vogo, to sem netušila, co já tam všechno uvidím, ucítím a uslyším. Takových divných stvoření. Jediný co sem hned poznala byl medvěd. Jo, jo, geny se nezapřou, páč praprapraděda prapradědečka pradědovýho dědy byl u ňákýho samuraja v městě Ódate v Japonsku a lovil s ním medvědy. A to si teda pište, že jsem to tomu medvědímu paznechtovi hned vyštěkala, až do patnáctýho kolena. Kromě našich a medvěda se všichni náramně bavili, Tak jsem mu to ani nestihla dopovědět, jak mně táhli pryč. No co, doposlechl si to jakejsi tygr ze Sumatry a nebo vodkaď byl.
Ale to už se začalo to moje hárání dostávat do nekontrolovatelného objemu a já byla unavená, jak po lovu, tak jsme makali dom. Končím a jdu si lehnout, páč mně ten přerod z štěněte na dámičku tůůůůůze zmáhá.
